Štandard

APBT - American pit bull terrier (oficiální název pitbula)
ADBA - American DOG Breders Association, inc. - Sdružení amerických chovatelů psů, které existuje od roku 1909 a zabývá se jen registrací a chovem APBT.

Tato organizace jako jedna z mála může vydávat certifikáty, rodokmeny APBT. Pitbullterriér není registrován FCI a plemenou knihu má právě u této organizace.

Kontaktní adresa ADBA:
Salt Lake City,
Utah 84110,BOX 1771,USA.

PŮVOD APBT

První pitbulové byli přivezeni do USA před válkou v roce 1774. Jisté je, že je přivezli evropští přistěhovalci převážně ze Španělska, Anglie, Sicílie a dalších evropských zemí. Nejvíce se hovoří o Irsku, v době bramborového hladomoru v roce 1845. Právě tyto neutěšené podmínky měly za následek, že část obyvatelstva odešla do Anglie - nejvíce do oblasti Staffordshire - a část emigrovala do Ameriky. V té době se tito psi nazývali bulldog nebo pitteriér.
Právě v této době nesměl chudý lid vlastnit velké lovecké psy. Irský pitteriér s ohledem na svou velikost a hmotnost vyhovoval tehdejším předpisům, a proto si jej Irové vzali s sebou do Anglie. Tento pes byl vhodný jak na hlídání, tak i na lov zvěře. Ve volném čase byl rovněž používán na psí zápasy, kde psi prokazovali svou odvahu a neporazitelnost.

Druhá část obyvatel Irska z kraje Kork a Kerry odešla do Ameriky. Rovněž oni si s sebou vezli své miláčky známé jako OLD FAMILY. Byli to psi čisté krevní linie a chovatelé jedné krevní linie nepřipouštěli v té době jinou krevní linii, i když stejné rasy. Tito psi se vyznačovali převážně červenou barvou.
Křížili se jen mezi sebou a hlídaly se genetické znaky. Byli to tzv. RED NOSE - červené nosy. První člověk, který je s touto krevní linií spojován, je chovatel Wiliam J. Lightner, byla to krevní linie OLD FAMILY RED. Tito psi vykazovali velkou bojovnost. Linie OLD FAMILY RED NOSE (Stará rodina červených nosů) je spojována s chovatelem Danem Mc Coyem.

Největším chovatelem v roce 1900 byl bezesporu John Colby. Právě on začal mezi sebou křížit krevní linie. Jeho odchovy daly mnoho psů, kteří se zapsali jako velikáni ringu.

Musíme tedy konstatovat, že se nedá jednoznačně říci, kde přesně je původ
dnešního APBT. Ale rozhodně za jeho dnešní podobu vděčíme právě americkým chovatelům.

Dnes je známa řada krevních linií, nemohu zde jmenovat všechny, ale nejznámější jsou: OLD FAMILY RED NOSE, RED BOY, MAXIMILIAN LINIE, SORRELLS LINIE, BULLYSON a ELI jr., JEEP LINIE, PEDRO LINIE, CHINAMAN LINIE, BOOMERANG LINIE, HAMMONDS LINIE, GIROUX LINIE.
Všechny tyto krevní linie proslavila řada psů a chovatelů velkých jmen.

 

DNEŠNÍ APBT

Dnes se APBT již nepoužívají v takovém měřítku ke psím zápasům. Zákon v mnoha zemích včetně naší to zakazuje. Média vytvořila z pitbulů něco, čeho
je třeba se obávat a zakázat. Pitbul ale nikdy nebyl používán, na rozdíl od jiných plemen, k útoku na člověka.
Psí zápas neznamená, že pes bojuje s člověkem, ale pes se psem. Pitbulové, kteří projevili agresi vůči lidem, byli utraceni. To proto, že v ringu omýval před zápasem psa majitel jeho psího soupeře.

Dnes již toto samozřejmě není, ale APBT tady je. Jsou to psi s velkým srdcem, nebojácní, mají velkou odvahu a především milují svého pána a svou rodinu. Dají se dobře použít jako hlídací psi k ostraze osob a majetku, lovečtí psi, v armádě,
vlastní jej i policejní a záchrané složky. Mají tedy široké použití. V neposlední řadě se používají k různým sportům. Na výstavách je to již známá disciplína skok na peška nebo soutěž tahání břemene.

Aktivit, které můžete se svým psem provozovat, je mnoho, a je na majiteli, jak svého psa zabaví. Pes je především vizitkou majitele. Pouze výchovou lze dosáhnout, aby váš pes vyhovoval vám, a nebyl obtížný pro své okolí.

Kdo nemá dostatek času a vůle pitbula vychovat, nechť si jej nepořizuje.

 

VÝSTAVY A SOUTĚŽE APBT

Psi bývají posuzováni zvlášť v kategoriích psi a feny.

Kategorie: 4-6 měsíců, 6-9 měsíců, 9-12 měsíců.
Ve své kategorii se vybírá nejlepší štěně. Potom se vybírá BEST IN SHOW - nejlepší štěně ze všech tří kategorií.

Kategorie: 12-18 měsíců, 18-24 měsíců, 2-3 roky, 3 roky a více.
V konkurenci psů a fen se vyhlašují nejprve vítězové jednotlivých kategorií a potom BEST IN SHOW - nejlepší pes, nejlepší fena.
Na konci se vybírá ze všech vítězů jednotlivých kategorií tzv. In the CHAMPION OF CHAMPION class.

Toto je posuzování exteriéru.

Existuje ale ještě soutěž v tahání břemene.
Soutěžící jsou rozděleni v jednotlivých váhových kategoriích. Zvlášť psi a feny. Na této soutěži se mohou získat dva tituly: titul ACE, titul ACE OF ACE.

Výchova a výcvik

 

Základním výcvikem psa jsou cviky poslušnosti a obratnosti. Cviky plánovitě a účelně prováděnými docilujeme absolutní poslušnosti psa, kterou potřebujeme k spolehlivému provádění naučených výkonů. Výcvik v poslušnosti je podmínkou při dalším výcviku psa pro speciální výkony, jako je obrana a pachové práce. Proto musí být cvikům poslušnosti věnována patřičná péče a náročnost, zvláště pokud jde o naprostou důslednost v provádění cviků. Je však nutné, aby v prvé řadě sám psovod pracoval důsledně a nespokojoval se jen částečnými výkony. Polovičaté a nedbalé provádění cviků má nepříznivý vliv na úroveň výkonu psa a podporuje jeho selhávání ve výkonech těžších a složitějších.

Výcvik psa v poslušnosti zaměřujeme podle stáří, schopností a výcvikových vloh psa. V každém případě musíme výcvik učinit psovi zajímavým a nesmíme psa cvičit do únavy. Pokud jde o povahu psa, setkáváme se se psem, který chápe rychleji, pracuje ochotně, jiný chápe hůře, pracuje pomalu; nebo je při výcviku vzdorovitý a neochotný. V takových případech záleží na schopnostech psovoda, jak dovede psychologicky vystihnout příčinu a podle toho výcvik usměrnit.

 

Povely, na které učíme psa provádět výkony, nesmí psovod měnit ani je zkomolit a musí je vyslovovat zřetelně. Rovněž posunky rukou nesmí být měněny a musí být prováděny takovým způsobem, aby je pes mohl postřehnout. Váhavé nebo nerozhodné povely způsobují pomalé a nepřesné provádění cviků: Psovod musí trvat na tom, aby pes určitý naučený výkon, který od něho požaduje, vykonal na jeden povel, rychle a přesně. Psovod nesmí nic slevit s dokonalého provedení cviku dokud jej pes nesplnil, ovšem za předpokladu, že se tomuto cviku naučil a že ho ovládá. Nevykonal-li pes nařízený mu cvik správně, musí psovod pátrat po příčině, a to nejdříve u sebe, pak teprve u psa. Zkoumá, zda se sám nedopustil chyby při udělení rozkazu buď nesprávným povelem, nesprávným pohybem těla, anebo zda nepožadoval výkon, který pes ještě neovládá. Je-li psovod přesvědčen, že se nedopustil chyby, hledá příčinu u psa a zde zkoumá, zda pes nejeví známky onemocnění, zda není unaven, anebo zda běží jen o dočasný nezájem a nechuť k práci. Podle toho učiní potřebná opatření. Za neprovedený nebo nepřesně provedený výkon nesmí psovod nikdy psa trestat, ale znovu, klidně a bez křiku cvik opakuje. Po správně provedeném cviku psa pochválí, případně odmění pamlskem.

 

Jednou z příčin selhávání výkonu je, jak již bylo uvedeno je únava. Nic nemůže psa tak unavit a nepříznivě na něj působit jako neustálé provádění stejného cviku, nebo stejné činnosti. Tím se otupuje pozornost psa, pes ztrácí zájem o výcvik a ochotu k práci nastává ochranný útlum, který byl již vysvětlen při vyšší nervové činnosti. Nácvik nového výkonu nemá trvat příliš dlouhou dobu a mají být do něho vsunuty krátké přestávky, v nichž popřejeme psovi odpočinek a rozptýlení.

 

Při výcviku má pes neustále pozorovat svého psovoda a nesmí svou pozornost odvádět rozhlížením se nebo sledováním událostí v okolí: V takovém případě psovod použije zakazovacího způsobu vyslovením slova "FUJ" a trhnutí vodítkem. Celý výcvik stavíme na poměru mezi psovodem a psem, na příjemných a nepříjemných pocitech. Příjemné pocity vyvoláváme u psa pochvalou, pohlazením, poplácáním a odměnou pamlskem. Nepříjemné pocity pokáráním a trhnutí vodítkem, nikdy však nesmíme nepříjemný pocit vyvolat udeřením psa vodítkem.

 

Z počátku provádíme výcvik na takových místech, kde nejsou rušivé podněty odvracejí pozornost psa od prováděného výkonu a postupně přecházíme s výcvikem do rušivých míst, abychom vytvořili u psa návyk pracovat kdekoliv za každých podmínek. Před cvičením musí být dána psovi možnost k proběhnutí a k tomu, aby se mohl vyprázdnit. Nebude pak při výcviku rušen a bude se moci plně soustředit. Rovněž nesmí být pes bezprostředně před výcvikem krmen, ježto pocit nasycenosti vyvolává touhu po klidu, která je často příčinou lenosti, případně vyvolá neochotu k práci.

 

Zaobstaranie a starostlivosť

APBT nevyžaduje oproti ostatním psům žádnou nadstandartní péči. Velmi důležitá je výchova štěněte již od narození. Pes by měl být dokonale socializován. Dobře živen. Měla by mu být věnována veterinární péče na patřičné úrovni. Jen zdravé štěně, které je zvyklé odmala na lidskou přítomnost, manipulaci s ním, je řádně odčervené a naočkované, může novému majiteli přinést do domu radost.

Pokud vám chovatel odmítne ukázat odchovnu štěňat, můžete tušit něco nedobrého. Špinavý a páchnoucí pelech a ujištění, že tak to je normální, asi nesvědčí o serióznosti chovatele. V případě lákavé ceny štěňátka z takovéhoto odchovu si můžete přinést domu nejen blechy, ale i jiné parazity, o kterých jste do této doby neměli ani tušení. A upozorňuji, že ani nafouknuté bříško štěněte
neznamená,že je pěkně napapané, ale spíše plné škrkavek.

Chovatel by vás měl seznámit, jak a čím štěně krmil, předat vám kromě očkovacího průkazu i certifikát (průkaz původu). Samozřejmostí by měla být prohlídka štěněte, protože i pejsek ze špičkového chovu může mít vadu. Rovněž byste měli dostat kupní smlouvu.

Pokud je to možné, je dobré vidět rodiče štěněte. Výchova je stejná jako u každého jiného psa, ale je velmi důležité, aby pes věděl jaké místo mu v nové rodině náleží. Pitbul je až neuvěřitelně oddaný pes a při správné výchově v něm získáte bezmezného ochránce vás, vaší rodiny i majetku.

A jedna rada na závěr:
Vyvarujte se lákavě levné a výhodné koupi bezrodokmenových štěňat, poněvadž v těchto případech se jedná v naprosté většině o křížence pitbula s amstafem. Vyberte si v případě zájmu pouze certifikovanou chovatelskou stanici, která se chovem zabývá delší čas, za niž hovoří výsledky a podle rodokmenu jedince je garantována příslušnost k rase a kvalitní, nedegenerované krvi.

 

Povery a mýty

Snad aby to nebylo tak "fádní" a aby se něco dělo, dochází trošinku k posunu - už se "nebojuje" jen proti pitbulům (i když proti nim zvlášť zavile), už se začíná "bojovat" proti všem psům!

Z našich "objektivních" novinářů,"strážců demokracie", začalo lézt (jako z chlupaté deky), že vlastně nejčastěji pokouše a zraní člověka německý ovčák (taky je těchto psů nejvíce) a přes veškerou snahu (novinářů) se pitbul najde jen málokdy (i když je jich také dost - těch pitbulů). Ono to sice potom nemá takovou "šťávu" když útočníkem není pitbul, ale třeba německý ovčák, ale lepší něco, nežli nic.

Je nepochybné, že za svého psa plně odpovídají majitelé! Jsou lidé, kteří nezvládnou ani sebe natož psa... Každý trochu větší pes má fyzickou schopnost vážně poranit, či dokonce zabít dítě i dospělého člověka, na plemenu až tak moc nezáleží.

A řešení? Velmi snadné a jednoduché. Chce to jen vážné postihy viníků (volně pobíhající útočný velký pes je dle mne podobně nebezpečný jako např. opilý řidič jedoucí dvoustovkou po sídlišti v noci se zhasnutými světly).

Kdyby majitel, který nezabezpečil psy a ti způsobili někomu zranění, či dokoce poštval psy na jiného člověka, dostal řekněme 5, v případě vážného zranění či dokonce smrti třeba 10 i více let "na tvrdo", bude po problému. Jenže to prý nejde (já sice nevím proč, ale jistě to ví naši geniální politici).

Také si představujete pitbula jako krvežíznivou bestii bez milosti rdousící vše živé? Možná vám do té představy nezapadá pes ze sousedství, který není tak hrozný? Je dokonce hravý a milý? Bude to nejspíš tím, že to není "pravý" pitbul...
Jistě jste slyšeli krvežíznivé historky o "pravých" bojových pitbulech, kteří spáchali nějaké "hrdinství" - já je slyšel také.
Chtěl bych přispět svou trochou do mlýna a podělit se o poznatky získané z literatury i vlastních zkušeností. Zejména bych se chtěl pokusit opravit oblíbené omyly týkající se tohoto plemene psů.

Parafrázuji pana dr. Součka a pokusím se sestavit Neobrazový opravník oblíbených omylů.

Omyl první: Pravý "bojový" pes je pro člověka velice nebezpečný, protože musí být co nejvíce agresivní.

Agresivita a bojovnost není totéž! Agresivita bývá zpravidla projevem nevyrovnané povahy. Mnohdy je pes agresivní i ze strachu - bojí se a tak se "brání útokem" jak to bylo kdysi v jedné slovenské písničce.
Mnozí psi si agresivním chováním dodávají odvahy.

PITBULL SI DODÁVAT ODVAHU NEMUSÍ PROTOŽE JI MÁ!

Psychicky nevyrovnaný pes, či dokonce pes který se bojí, nemá v boji šanci. Proto pravý "bojovník" musí být vyrovnaným nebojácným psem. Pitbulové proto zpravidla patří k nejvyrovnanějším psům, a proto většinou bývají vynikajícími rodinnými psy. Nevěříte-li, že pitbul je neagresivní k člověku stačí povrchně nahlédnout do jakýchkoli pravidel psích zápasů.

Psa "zabijáka" musí před zápasem vykoupat a utřít cizí člověk - zástupce majitele psa - soupeře. Zkuste vykoupat např. jen "průměrně zlého" cizího rotwailera. Přijdu se rád podívat...

Omyl druhý: Psí zápasy

Je pravda, že v některých zemích jsou pořádány kruté zápasy mezi pitubly a jinými psy, za účelem zisku ze sázek.

Naproti tomu zápasy mezi PitBully, které provádí chovatelé podle daných pravidel za účelem zjištění míry bojovnosti a srdnatosti svého psa, slouží jako selektivní ukazatel pro další chovnost a vhodnost k plemenitbě za účelem zachování
"game" (jsou zde jiné motivy a účel, než vydělávat a obohacovat se na úkor psů).

Jako psi, které sázkaři mohou "postavit" proti PitBullovi jsou používáni zejména velcí pastevečtí psi (vesměs FCI zařazovaní mezi tzv. molosoidní plemena), používaní až do dnes jako tvrdí ochránci stád proti vlkům, případně medvědům. Zejména se jedná o šarplanince a kavkazké pastevecké psy, ev. středoasijské pastevecké psy atd. Tito psi jsou velice silní. Oproti pitbulovi je jejich hmotnost více než dvojnásobná. Jsou samozřejmě relativně silnější než pitbul.

Pitbul byl šlechtěn pro boj a má úžasnou schopnost bojovat, má větší rychlost a obratnost než protivník, a také jeho technika je lepší. Přes to všechno je rozdíl velikostí zvířat příliš výrazný, a tak na protivníka zpravidla (viděno laikem) z počátku fyzicky nestačí. Všem psům s vyjímkou pitbula zpravidla schází zejména bojovnost - game (čti gejm). Tito velcí psi zpravidla v boji proti pitbulům podléhají, a to ne proto, že jsou zabiti, či fyzicky neschopní boje, ale když se unaví nechtějí dále bojovat. Pitbul bojuje i při velké únavě a zraněních.

Pokud pitbul vydrží prvních pár minut oproti mnohem většímu protivníkovi, vyhrává, i když je více zraněn nežli protivník. Pitbula nedělají ani tak zuby, jako jeho bojovnost - jeho srdce.

Četl jsem různé popisy zápasů - z našich časopisů i jiných zdrojů, např. také z amerického internetu. V našich časopisech se píše, většinou jako reportáž z nějaké garáže, že prakticky vždy zápas končí smrtí jednoho psa nebo nejméně těžkým zraněním. Na internetu, ale i jinde se můžeme dočíst o zápasech pořádaných v USA, Jugoslávii i jinde, dle přesných pravidel (asi jako profibox). Smrt jednoho z protivníků je spíše vzácností. Zápas trvá i několik hodin. Častým důvodem prohry je to, že pes nechce dále bojovat. To znamená nechce útočit, resp. nepodnikne útok v časovém limitu, bránil by se možná dál. Psi (v ceně i desítek tisíc amerických dolarů, a to často i ten co prohrál) jsou ihned veterinárně ošetřeni, resp. po celou dobu zápasu je přítomen veterinář (alespoň by tomu tak mělo být).

Příprava na zápas trvá dlouho. Takových skutečných zápasů pes za život absolvuje jen několik. Existují "tabulky", "žebříčky", jsou získávány tituly, jsou také uváděny rodokmeny psů, historická srovnání atd.

Omyl třetí: Pitbul a jeho exterier

Moc se obecně neví, že pitbul má poměrně rozsáhlý popis exterieru, a to se zaměřením na fyzickou schopnost bojovat. Na rozdíl od standardu "běžných" plemen, kde se to hemží "jednoznačnými" popisy typu hlava spíše malá či velká nebo dlouhá, ucho střední, oko spíše takové či makové, a komickými popisy povahy typu "není malicherný", "je důstojný", "jeho moudrost je příslovečná" atd.

Krásná je také "mytologie", která se okolo exteriéru výstavních plemen často traduje. Dvojitý paspárek francouzských ovčáckých psů prý sloužil k rozpárání břicha medvěda, s nímž tento pes dříve bojoval. Bez paspárku by byl jednoduše ztracen (taková tvrzení vyvolávají na mé tváři úsměv).

Popis exterieru pitbula spíše připomíná "technický popis" najdete zde slova jako: svírá úhel s.., délka v poměru k něčemu činí.., hloubka je taková či jiná. Význam nemá to, co není funkční, zejména barva. Hodnocení není formou známek s volně formulovaným popisem psa jako u "běžných plemen", ale každá část těla je zvlášť hodnocena počtem bodů z maximálně možných (součet bodů ze všech částí je 100).

Je zajímavé, že často obdivovaná velká hlava není předností. Velká hlava nezvyšuje schopnost bojovat, ale zvyšuje (neužitečně) hmotnost psa. Větší hmotnost = větší protivník (s menší hlavou a většími zuby a svaly). Ani příliš malá hlava však není dobrá. Mnozí psi jsou chováni zejména pro exterier - výstavy, běžné i mezinárodní. Nejdůležitější však pro pitbula zůstává výkon.

Omyl čtvrtý: PitBull bez "papírů"

Mám pravého PitBulla bez papírů! Stál jen 2 tisíce a je přímo z Ameriky (Ukrajiny, Chorvatska...). Svým způsobem je to nesmysl. A.D.B.A. jako organizace
zastřešující chov, výstavy atd. vydá osvědčení každému štěněti, jehož rodiče jsou registrováni (za přiměřený manipulační poplatek).

U nás se to "hemží" různými "100 %" pitbuly bez papírů. Nabízí se otázka... pokud je bezpapírový pitbul "pravý" proč tedy nemá papíry? Že by byl chovatel, u kterého se štěně narodilo, lenošný a nechtělo se mu doklady vyřídit? To asi těžko - jednoduše proto, protože jeden, nebo oba rodiče štěněte už papíry nemají - pravděpodobně proto, že jsou kříženci a tudíž na ně nemají nárok... Neobstojí ani výmluva, že papíry cenu psa neúměrně prodraží. Že by cca 35 dolarů byla taková suma - myslím, že ne - je to jen výmluva, aby mohli prodat své štěně jako pitbula, i když je to kříženec...

"Pravý" pitbul s prověřeným GAME je poměrně drahý, běžně i několik tisíc amerických dolarů, "drahá" je právě bojovnost - game. Pes bez game těžko může konkurovat psu s game.

Myslíte si, že hodně ušetříte tím že seženete levné štěně? Zkuste si někdy spočítat, kolik chov psa stojí za měsíc, rok... Cena za štěně v celkových nákladech na chov psa je téměř zanedbatelná. Chovatelské náklady začínají dělat z chovu psů poměrně luxusní záležitost. Větší pes stojí ročně cca 10 tis. Kč,
za jeho 15letý život je to 150 tis. Kč a že by v tom bylo rozhodující zda štěně stálo 2000 Kč či 20 tisíc Kč?

 

Omyl pátý: Ostatní "bojová" plemena

Mnozí lidé, když chtějí "bojového" psa, uvažují asi takto. Pitbula ne, ten je moc agresivní, tak si pořídíme takového "malého bojovníka" a pořídí si např. bullterriera, amerického stafordshire terriera či šarpeje. Tito psi měli bezesporu bojové předky. Jenže od nich je dělí mnoho generací. Nejblíže pitbulovi je americký stafordšírský teriér. Do zhruba 30. let dvacáteho století existovalo vlastně jen plemeno jediné (exterierově dosti nevyrovnané), poté došlo k rozdělení obou plemen a to dle přání majitelů. Jedni chtěli "bojovníka", druzí "výstavního" psa. Jsou i psi s "dvojími papíry" deklarovaní současně jako pitbulové i amstafové. Vždy se usmívám, když slyším "odborné" názory typu no je to pitbul, ale vypadá jako amstaf - ta hlava (ocas, nohy, záď... dle "odbornosti") jsou celý amstaf (nebo také naopak).

Amstafa dělí od bojových předků přes 20 generací. Tak se liší od pita zejména v "psychice", např. svojí bojovností (zpravidla menší) a případně i agresivitou
(může být zpravidla větší) a nevyrovnaností (také zpravidla větší).

U ostatních plemen, která jsou občas také deklarována jako "bojová", je to generací o mnoho více. A kdo ví, co bylo v průběhu let přikříženo v zájmu barvy, tvaru oka či ucha či jiné podobné "nesmírně důležité" exteriérové záležitosti.
Kdo nevěří, ať si představí třeba původně ovčáckou kolii (nikoli "borderku"), jak pase ovce - a taky je to jen pár generací. Dokonce prý ani pověstní bloodhoundi už nejsou na stopě co bývali - a taky je to jen pár generací.

Pokud totiž přestaneme poskytovat psům takové podmínky a prostředí, které udržují a nebo rozvíjí jejich schopnosti, pro které byli vyšlechtěni, za pár desítek generací nám zdegenerují natolik, že se budeme velmi divit, až si budeme číst v jejich historii, co všechno uměli, čím byli význační a v čem nám pomáhali.

Upozorňují, že řada plemen psů byla a je chována na "boj" proti lidem např. v policejních službách - nejběžnější německý ovčák, rotwailer, dobrman atd.

Pitbul je relativně malý pes, který v mnohém předčí i psa největšího, což je jeho dobrá vlastnost při dnešních cenách krmení protože v porovnání s např. bernardýnem nespotřebuje ani polovičku krmiva.

K čemu lze využít pitbula, když psí zápasy jsou u nás zakázané a pro většinu lidí nepřijatelné?

Neexistuje univerzální pes. Pes nemůže být současně šampiónem v chrtích dostizích a výborným norníkem. (Mimochodem norování je svou krutostí zejména v umělé noře mnohem horší v porovnání s psími či jinými zápasy zvířat, a to proto, že je bez možnosti - pro lišku - mnohokrát opakovaný a nerovný zápas přerušit a ukončit si tak utrpení.)

Jsem přesvědčen, že pitbul je relativně velmi univerzální. Chov, který byl zaměřen na boj mu dal jedinečné vlastnosti. Např. sportovní výcvik je možné s pitbulem úspěšně absolvovat. Probíhá stejně dobře a rychle jako např. s německým ovčákem, ale výsledky jsou trvalejší. Na pitbula se musí "přes lásku" a hru. "Tvrdé" tresty jsou naprosto nevhodné. Je to paradoxní, že pitbul, který "vletí" do mnohem většího figuranta než je sám a nedá se klackem odehnat, se prakticky složí po silnějším slově od pána. Mnohý NO se sice nesloží ani po řádném výprasku od pána, ale za to se při "kontroláku" dá vyhnat pouhým větším nápřahem či křikem (samozřejmě, že ne každý). Není vyjímkou, že při závodech dostanete od některých rozhodčích bodovou srážku "na pitbula", který dle mínění některých rozhodčích do tohoto sportu nepatří. Trochu problém je menší i resp. kratší morda a úžasná rychlost při běhu na figuranta spojená
často se skokem z dálky. Při ne stoprocentní technice zákusu se potom stane, že pes napoprvé nezakousne, resp. utrhne se, ve vteřině je sice znovu pevně zakouslý, ale většina rozhodčích odebírá body za cvik, tak jak bylo myšleno ve zkušebním řádu pro bojácné psi, kteří ze strachu nekousnou nebo vůbec slabě koušou.

Jsem přesvědčen, že pitbul je schopný dokázat i jakoukoli pachovou práci, dle našich zkušebních řádů. (K mezinárodním zkouškám nejsou demokraticky připuštění psi, kteří nejsou registrování FCI. A to na základě rozhodnutí ČKS, který je v tomto případě "papežštější než papež" - v tomto případě FCI samotné přístupu těmto psům ke zkouškám nebrání.)

Chce to jen znalost metodiky, "psí povahy" a nekonečnou trpělivost. S pitbulem můžete cvičit téměř vše. Od "cirkusových" disciplin po tažného psa. Jen jako slepecký pes je díky svému temperamentu asi méně vhodný.

Pitbula nedělají svaly, ale jeho inteligence a veliké srdce...

 

Načo sú u pittov PP?

(Aneb jaký je rozdíl mezi průkazem původu u APBT a u plemen uznaných FCI ?)

U plemen uznaných FCI, průkaz původu dokládá, že oba rodiče byli uznáni chovnými ( tj.odpovídají standardu , příp. mají složené zkoušky z výkonu atd. - podmínky chovnosti jsou různé dle každého plemene ) a že vrh je řádně ohlášený a zkontrolovaný poradcem chovu ( počet a stav štěnat ).

U APBT nefunguje žádné oficiální uznávání do chovu. O chovnosti zvířat rozhoduje chovatel, stejně tak chovatel vybírá chovný pár (poradce chovu u APBT neexistuje). Registry pouze vystavují jakýsi "přehled předků psa". Nikdo vrhy nechodí kontrolovat. Chovatel jednoduše vyplní formulář, pošle příslušnou částku a pak jen čeká, až mu vše přijde poštou. U APBT existuje mnoho registrů. A různé registry mají různé podmínky. Všeobecně však platí, že stačí vypsat čtyři generace předků, podepsat, odeslat papír plus určenou částku a hotovo. Nikdo se nestará, jestli rodiče mají typické vlastnosti plemene, jestli to nejsou nervově labilní jedinci útočící na lidi... Vlastně ani nikdo nekontroluje zda a kolik štěnat se narodilo.. Takže pouhý fakt, že má pitbull průkaz původu v praxi není zárukou vůbec ničeho, snad jen toho, že jeho rodiče byli registrováni jako APBT. Přesto všechno je ale velmi důležité rodokmen znát ! Člověku, který o chovu APBT něco ví, rodokmen o zvířeti mnoho napoví. Právě dle "přehledu předků" člověk znalý věci může do určité míry odhadnout, že ten který vrh bude nejspíš katastrofa. Nebo, že jiný vrh je naopak perspektivní..

K udržení extremních vlastností APBT je třeba pečlivě volit chovné páry. A to nejen dle vlastností konkretních zvířat, ale zejména také dle rodokmenu (zvířata na sebe musí "krevně sedět"). A tím se dostáváme k tomu, že k utvoření chovného páru, potřebujeme znát rodokmen obou rodičů. Proto je rodokmen nezbytný, chceme-li dále chovat. ( Samozřejmě chceme-li chovat APBT a nikoliv oříšky v pitbulí kůži.. )
Jistě Vás napadne: Když ale nikdo vrhy nekontroluje, kde je záruka, že průkaz původu není "falešný"?

Taková záruka bohužel neexistuje a proto je velmi důležité pečlivě vybírat chovatele. ( Chtít Vám někdo prodat "oříška" s úplně jiným pedigree, udělat to může. ) Takže doporučuji přečíst nějakou literaturu o APBT, navštívit více chovatelů, vyslechnout co nejvíce názorů...
A pak už nezbývá než Vám popřát hodně štěstí, aby jste vybraly dobře ..